Zachraňme si Česko

Když Václav Havel vystoupil v lednu 1990 se svým prvním  prezidentským projevem, pronesl památnou větu: „Naše země  nevzkvétá.“ Přestože od této chvíle brzy uplyne již třicet  let, je jeho citát opět mimořádně aktuální. Naše země příliš  nevzkvétá ani dnes. Lesníci, zemědělci či vodohospodáři  podcenili principy trvale udržitelného rozvoje a motor české  krajiny začíná pod tíhou globálního oteplování vynechávat… 

Trvalo poměrně dlouho, než jsme si uvědomili,  že naše planeta zaslouží ochranu.  Začátkem 70. let si v tehdejším socialistickém  Československu začali lidé  všímat odumírání stromů a zdravotních  problémů obyvatel především severních  Čech. Jednorázové akce typu Brontosaurus  vyústily koncem 80. let ve vznik  několika ekologických spolků (Děti  Země, Hnutí Duha), výrazné zlepšení situace  přišlo ale především díky revoluci  v listopadu 1989. Nově vzniklé ministerstvo  životního prostředí přijalo poměrně  striktní zákon o ochraně ovzduší a díky  důslednému dodržování opatření průmyslovými  podniky výrazně klesly hodnoty  oxidu siřičitého a prachu. Po roce 1994  měl na kvalitu ovzduší pozitivní vliv  i postupný přechod vytápění domácností  od kamen na tuhá paliva na plynové  a elektrické kotle.

Na první pohled je tedy u nás životní  prostředí lepší – kyselé deště, každodenní  smogová situace a popílek jsou jen  vzpomínkou na 80. léta. Možná proto  kromě dlouhodobě fungujících spolků  nevidíme v českém prostředí mnoho  filantropických aktivit v oblasti ekologie.  Přiznávají to například i autoři dokumentárního  cyklu Filantrop, kteří se při  své práci setkali s mnoha osobnostmi,  které se rozhodly společnosti vracet  něco ze svých peněz a času: ekologičtí  filantropové existují, ale částky a rozměry  jsou zde mnohem menší než například  u vážných nemocí nebo malých dětí.  Lidské příběhy nás oslovují více než  „příběhy krajiny“. Přesto existuje mnoho  lidí, kteří se naší přírodě a krajině snaží  pomoci – někdo prostřednictvím nadačních  fondů a neziskových organizací,  jiní ale třeba jen dělají to, co považují  za správné. Drobní zemědělci na rozdíl  od velkých zemědělských koncernů  obvykle hospodaří v souladu s přírodou,  protože za generace práce na polích  poznali nutnost vzájemné koexistence  s půdou, aby poskytovala úrodu i jejich  potomkům.

Běžný městský člověk za uplynulá  dvě nebo tři desetiletí přímý vliv klimatických  změn příliš nepozoroval. I tady  se ale situace mění – především sucho  a proměny počasí už vnímáme všichni.  V médiích se diskutuje o vysychání krajiny,  o přílišné spotřebě plastů nebo kůrovcové  kalamitě. Odborníci napříč obory se  shodují, že lidská činnost aktuální situaci  nepochybně ovlivňuje a že existuje mnoho  oblastí, kde by změna našeho přístupu  životnímu prostředí prospěla. Některé  jsou náročné a nákladné, jde ale i o přirozené  a intuitivní změny, které často brzdí  jen zpomalená legislativa a setrvačnost  politiků či velkých firem – jejich činnost  má významný vliv jak na půdu a krajinu,  tak na spotřebu energií a znečištění.  Jan Freidinger, koordinátor kampaní  Greenpeace, připomíná, že vzhledem  k provázanosti zástupců průmyslu a zemědělství  s českou politickou scénou je  často těžké prosadit změny s příznivým  dopadem na životní prostředí, pokud by  omezily obchodní aktivity těchto firem.  Dosavadní vlády se možná až příliš  soustředily na ekonomický růst a ekologickou  stránku po skokovém zlepšení  v porevolučním období nechaly v pozadí.  To je částečně kompenzováno naším  členstvím v EU, která dokáže prosazovat  opatření na ochranu přírody na nadnárodní  úrovni.

Pralesy, nebo odpadky za humny? 

Životnímu prostředí u nás pomáhají jak  státní organizace (například Státní fond  životního prostředí), tak nevládní organizace  – nejčastěji spolky (Hnutí Duha,  Děti Země) nebo nadační fondy. Ty často  zakládají firmy v rámci programů společenské  odpovědnosti (CSR) a z velké  většiny je samy financují – příkladem  může být nadační fond Veolia, který  kromě jiných aktivit stojí za iniciativou  Ukliďme Česko. Tyto každoroční úklidové  akce dobře ukazují, že filantropická  činnost v ochraně přírody nemusí být  nutně finanční – snáze než jinde zde  můžeme pomoci vlastní dobrovolnickou  aktivitou a šířením informací v okruhu  vlastních známých. Konkrétně v případě  akce Ukliďme Česko bylo v loňském roce  ve dvou celorepublikových termínech  (na jaře a na podzim) odklizeno přes dva  tisíce tun odpadků. Úklidů se účastnilo  téměř 135 tisíc dobrovolníků na více než  třech tisících míst.

Nezastiňuje lokální ekologické  problémy u veřejnosti celosvětová popularita  globálních témat, jako je znečištění  moří a oceánů plasty či vymírání  orangutanů kvůli rostoucí ploše plantáží  palem olejných? Zástupci ekologických  organizací uvádějí, že to nepozorují. Lidé  angažovaní v tématu životního prostředí  mají obvykle zájem jak o globální, tak  i o lokální ekologické kauzy a snaží se  sice pomáhat planetě jako celku, ale  zároveň i ve svém bezprostředním okolí.  Dokládá to také stoupající počet občanských  i spolkových aktivit směřujících  k udržitelnosti v českém prostředí. Třeba  Arnika se soustředí hlavně na zlepšení  vodního režimu a zadržení vody v krajině,  ochranu alejí jako významného  krajinného prvku a záchranu vzácných  rostlin v Českém středohoří; přírodě ale  kromě velkých organizací pomáhá také  bezpočet lokálních spolků zaměřených  na jednu konkrétní oblast (Unie pro řeku  Moravu, Spolek na ochranu šumavské  přírody). Ty obvykle znají velmi dobře  svá působiště, a mohou se jim proto  efektivně věnovat.

Mezi lidmi, pro které byla ekologická  témata důležitá už dříve, každopádně  snaha pomoci neopadá. Mluvčí Greenpeace  Lukáš Hrábek udává, že dárců  neubývá, naopak jejich počet pomalu,  ale stabilně vzrůstá. Nejspíš díky stoupající  životní úrovni vzrostla také průměrná  hodnota daru. Jiří Kaňa z Arniky  pozoruje podobný trend (nárůst počtu  dárců, průměrná hodnota daru zůstává  spíše na stejné úrovni) a podotýká, že se  jich naštěstí nedotkla současná atmosféra  nedůvěry v neziskové organizace,  kterou můžeme v poslední době ve společnosti  sledovat.

Zemědělství s respektem k přírodě 

Opozici k přístupu maximálního vytěžování  půdy tvoří mnoho drobných zemědělců,  kteří – často aniž by si to sami  uvědomovali – přistupují k přírodě  udržitelným způsobem. Nejsou to blázniví  lidumilové a jejich cílem je na své  půdě vydělat, ale z mnoha generací  hospodaření mají zažité, že ji musí šetřit  i pro svoje potomky a starat se o ni, aby  plodila dlouhodobě. U socialistických  zemědělských družstev a na nich navazujících  agrokoncernů se tento přirozeně  odpovědný přístup bohužel vytratil.  „Sedlák pod Milešovkou“, zemědělec  Daniel Pitek, zachází až do extrému,  když nakupuje v okolí Milešova, Černčic  a Bílky louky, sady a lesy, které se snaží  upravovat do podoby z 30. let 19. století.  Zakládá na nich remízky a tůně, které  pomáhají udržet v krajině vodu a zachovat  rozmanitost živočišných druhů.  Těmito úpravami paradoxně přichází  o peníze z dotací, jelikož podobné prvky  se z plochy zemědělské půdy odečítají.

Pitek upozorňuje, že postsocialistický  systém zemědělství s velkoplošnými  lány likviduje krajinu. Agrokoncerny  a politici se sice ohánějí potřebou co  největšího výnosu z půdy v rámci potravinové  soběstačnosti, tento přístup  však v dlouhodobém hledisku povede  k přesně opačnému výsledku: vydrancovaná  půda přestane plodit a nečleněná  krajina bez remízků, mezí a rybníčků  nebude zadržovat vodu, což povede  k dalšímu zhoršení sucha. Vlivem globálních  klimatických změn je pak možné,  že v budoucnu už nepůjde ani dovážet  potraviny z míst, kde jich dnes produkují  nadbytek. Co s tím? Pokud chceme být  potravinově soběstační, měli bychom  zemědělskou krajinu co nejvíce rozčlenit  a upravit tak, aby co nejlépe zadržovala  vodu. Daniel Pitek navíc upozorňuje, že  v porovnání s okolními zeměmi máme  příliš málo zemědělských subjektů (což  znamená, že převažují velké na úkor malých  zemědělců) a nezdravě velkou průměrnou  rozlohu jednoho hospodářství:  u nás je to kolem 150 hektarů, zatímco  v Rakousku jen 8 hektarů.

Oteplení, nebo nová doba ledová? 

Co nás čeká v budoucích letech? Naplní  se chmurné scénáře, které předvídají  konec zeleného Česka a pozvolný nástup  vyprahlé středomořské krajiny? Paleoekolog  Petr Pokorný připomíná, že nelze  přesně změřit a vyhodnotit, do jaké míry  člověk a jeho aktivita ovlivňuje klima.  Lidská činnost na životní prostředí vliv  nepochybně má – zemědělství například  souvisí s rozmanitostí a rozšířením živočišných  druhů, na něž působí už zhruba  6 000 let. V osídlených oblastech vlastně  neexistuje tzv. „čistá příroda“: to, co za ni  považujeme, je už člověkem přetvořený  kulturní artefakt. Pokorný ovšem  upozorňuje na skutečnost, že i v minulosti  docházelo na Zemi k obrovským změnám  klimatu – a za většinu z nich lidé  nemohli, protože buď ještě neexistovali,  nebo oxidu uhličitého produkovali jen  velice málo. Například po pádu asteroidu  do oblasti Severní Ameriky se západní  Evropa ochladila o 7 stupňů. A následné  oteplení po tomto velkém ochlazení sice  přežily drobné skupinky lovců a sběračů,  ale na celém severoamerickém a euroasijském  kontinentu začala vymírat velká  zvířata, například mamuti.

Momentálně se navíc nacházíme  zhruba 10 000 let od poslední doby ledové  – zhruba stejně tak dlouho, kolik obvykle  během čtvrtohor trvala doba meziledová.  Jelikož klimatické změny se dají zkoumat  jen lokálně a na globální vývoj se výsledky  extrapolují, nemůžeme nikdy postihnout  všechny vlivy na klima ani předvídat, jestli  ho v nejbližších desetiletích a staletích  ovlivní více skleníkový efekt, nebo převáží  nástup nové doby ledové. To podle Pokorného  ale není zase tak podstatné: naším  největším problémem je podle něj narůstající  počet obyvatel, který nedokážeme  účinně regulovat. Přes všechny globální  i lokální ekologické hrozby máme ale jako  obyvatelé české kotliny štěstí: významné  změny největšího dopadu se odehrávají  na březích moří nebo na okrajích pouští.  Naše krajina by tak měla zůstat obyvatelná  i v případě hodně zásadní katastrofy.

Jak Češi třídí

V rámci Evropské unie patří Česko mezi země s menší produkcí  komunálního odpadu, což je částečně způsobeno nižší kupní silou obyvatelstva,  hromaděním nepoužívaných věcí na dvorech a půdách, ale také divokými skládkami  na vesnicích. Na osobu u nás připadá zhruba 400 kilogramů komunálního odpadu  (průměr EU je přitom o sto kilogramů vyšší). Dobrou zprávou je, že Česká republika  patří v EU do skupiny největších třídičů – průměrný Čech vytřídí za rok zhruba  50 kilogramů papíru, plastů, skla či kartonů. Podle statistiků třídí odpad až dvě  třetiny Čechů. Poplatky za odpad se u nás pohybují v rámci několika set za rok (občas  i přes tisíc), nicméně v některých městech na severu je tato služba paradoxně zdarma –  třeba v Mostě či v Chomutově hradí odpad za občany radnice (samozřejmě z našich  daní), což podle odborníků podporuje nezájem o třídění. Naopak ve Skandinávii či  v Japonsku se objevují první projekty měst s nulovým komunálním odpadem, kde je  vše vytříděno, recyklováno a kompostováno.

 

S kým pomáhat?

Důvěryhodné nevládní ekologické organizace sdružuje už od listopadu 1989 asociace Zelený kruh, která prověřuje transparentnost příjmů svých členů – u nich byste si tak měli být jisti, že nešlápnete vedle. Mezi nejvýznamnější členy patří:       

Greenpeace       

Greenpeace se celosvětově zasazuje o ochranu životního prostředí, odzbrojování   a nenásilí. Československá pobočka byla založena roku 1992, aktivity Greenpeace se u nás však ojediněle objevovaly už před revolucí. Organizace je známá konfrontačními akcemi, jejichž cílem je přitáhnout pozornost veřejnosti. V Česku vedli například kampaně proti dostavění jaderné elektrárny Temelín, za rozvoj fotovoltaiky nebo za vyčištění Labe.

Hnutí Duha      

Jedna z nejvýznamnějších českých ekologických organizací vznikla těsně před revolucí v Brně a dnes má přes 6 000 drobných dárců. Zabývá se ochranou životního prostředí jak protestními kampaněmi, tak legislativními návrhy a jednáním s úřady. Podporuje nakupování lokálních potravin prostřednictvím   Adresáře farmářů.

Děti Země       

Podobně jako Hnutí Duha vznikly Děti Země v září 1989 a dnes svou činnost dělí jak do místních poboček zaměřených na lokální problémy, tak do tematicky zaměřených klubů (Klub ochrany dravců a sov). Jejich nejproslulejší aktivitou je anketa Ropák roku, bývají však také kritizovány za zdržování staveb českých dálnic.

Arnika       

Organizace Arnika se oddělila od Dětí Země v roce 2001. Prostřednictvím sedmi regionálních poboček se dokáže lépe soustředit na lokální ekologické problémy. Jejím dlouhodobým cílem je ochrana zdravého prostředí pro budoucí generace, omezení odpadů a podpora biodiverzity. Aktuálně upozorňují na rizika   recyklace toxických plastů ve výzvě Recykluj bez jedů.

Brontosaurus       

Hnutí má u nás tradici od roku 1974, kdy se konala první Akce Brontosaurus a zrodilo se i typické logo. Opakované aktivity Brontosaura byly časem začleněny pod Socialistický svaz mládeže, po revoluci v roce 1989 se hnutí osamostatnilo. Typické pro Brontosaura už od jeho vzniku jsou tzv. víkendovky –   zážitkové a dobrovolnické akce, kombinující pomoc přírodě nebo památkám se sportovním nebo kulturním zážitkem, hrami a workshopy.

INCIEN       

INstitut CIrkulární EKonomiky propaguje změnu světového myšlení z lineární   ekonomiky (tj. něco vyrobím, spotřebuji a vyhodím) na cirkulární, kde většinu odpadu lze místo skládkování nebo spalování recyklovat a znovu využívat. Spolupracují například s iniciativou Zachraň jídlo, která pro veřejnost   znovuobjevuje paběrkování (sbírání   zbytků úrody po sklizni) a připravují kuchařku využívající zahradní přebytky a zbytky z kuchyně.

Auto*mat       

Během posledního desetiletí je hodně slyšet o iniciativě Auto*mat, která bojuje za lepší podmínky pro cyklisty. Jejich cyklojízdy, Průvod vypuštěných duší a spolupořádání Dne bez aut vnímá část veřejnosti jako chvályhodnou podporu cyklistiky, zejména automobilisté ale mluví o cyklofašistech a považují jejich nároky a omezování automobilového provozu za nepřiměřené.

 

Co můžeme udělat?  

Snížit spotřebu – pečlivě zvážit, co si  opravdu potřebujeme koupit nebo vyměnit  za nové, a vyhnout se nakupování  zbytečných obalů.

Vyměnit jednorázové za opakovaně  použitelné – místo jednorázových obalů  si nosit obědy v krabičkách a vodu ve skleněných lahvích.

Pracovat s odpadem – recyklovatelný recyklovat, kompostovatelný kompostovat, pro děti zvážit využívání látkových plen.

Jíst s rozmyslem – preferovat lokální výrobky, které mají nejmenší ekologickou stopu, a omezit živočišné výrobky, především hovězí a vepřové maso.

Šetřit energiemi – v zimě nepřetápět (spíš se tepleji obléct), nenechávat svítit světlo, používat úsporné žárovky, spotřebiče místo stand‑by režimu úplně vypínat a vytahovat ze zásuvky.

Šetřit vodou – místo koupání se krátce osprchovat, na kohoutky si opatřit perlátory.

Zbytečně nesekat trávník, nelikvidovat duté stromy, zasít květiny vhodné pro včely.

Omezit cestování autem a letadlem – chodit pěšky, jezdit na kole, MHD nebo vlakem.

Nabídnout se některé z ekologických organizací jako dobrovolník nebo jí přispět finančně.

 

text: Jana Brunclíková

Článek vyšel v letním čísle časopisu Umění darovat, 2019.