Syndrom Van Gogha už není častý

Jak se orientovat v moderním umění a do čeho investovat. Se spolumajitelkou prestižní galerie DSC Gallery Olgou Trčkovou o milionech za Damiena Hirsta a rudých trenkách nad Hradem.

Olga Trčková je spolumajitelkou prestižní galerie DSC Gallery, která byla založena v roce 2009. Zabývá se současným uměním a každý rok organizuje šest až osm výstav.

Je složité porozumět současnému umění?

Myslím, že ne. Jenom musíte pochopit pár pravidel, souvislostí a můžete si to užívat. Pěstovat ignoranci s výmluvou, že současné umění je nesrozumitelné, není cesta. Nikdy nevíme vše, zkrátka jsme otevření a přistoupíme na hru s umělci, jsme zvídaví a baví nás dozvědět se víc.

V minulosti se mnoho sběratelů řídilo indexem líbivosti.

Pořád je důležité, abyste sbíral to, co se vám líbí. Když se vám něco líbí, přirozeně vás začne zajímat, proč to umělec namaloval, kým je ovlivněn, koho on ovlivňuje, v jaké galerii jste ho koupil a proč si ho ta galerie vybrala, proč se jí zdá významný, kam autor směřuje a koho jiného si ještě galerie vybrala. Každý galerista bude nadšen, když se budete ptát, a rád vám to řekne. Když si položíte tyto otázky, už by se vám nemělo stát, že koupíte turistický kýč nebo nějakou blbost u nekvalitního dealera. Ale když vám ten kýč udělá radost a dá vám vše, co člověk z umění čerpá, klidně si ho kupte…

Když si před 120 lety koupil sběratel mladého Maneta, mohlo to být také v kontextu tehdejší tvorby nesrozumitelné, ale intuitivně cítil estetický potenciál. Naproti tomu taška s bankovkami od Epose tento rozměr nemá.

Proč kupovat žraloka ve formaldehydu, který je primárně ošklivý?

Kupujte vše, co vzbuzuje vaše emoce, a když je součástí emoce i vaše motivace mít „trofej“, dílo za 12 milionů, je to v pořádku. Ale asi bych nesouhlasila s tím, že žralok nemá estetický potenciál. Myslím, že žralok je stejně estetický jako Manet. Je to jen věc vkusu a to je spíše na diskuzi se sklenkou vína v ruce. Ale pojďme k té ceně, za co tedy platíte těch 12 milionů.

Olga Trčková má dlouholeté
zkušenosti s prodejem a investováním do současného umění, kurátorstvím sochařských venkovních projektů, edukačních programů pro sběratele a projektů podporujících talentované umělce všech věkových kategorií.

A za co platíme

Kupujete si vlastně celý ten zázračný příběh Damiena Hirsta, názor dravých a mladých londýnských umělců z osmdesátých let, jichž je Damien představitel, vidíte za tím všechna další díla, která začala třeba geniální uřezanou „kravskou“ hlavou v uzavřené vitríně, kde se rojili červi, z nichž se líhly mouchy, které pak přeletěly přes elektrickou membránu a zahynuly. Tento geniálně popsaný koloběh života a smrti v díle „Tisíc let“ je součástí těch 12 milionů za vašeho žraloka. Kupujete si koncept Damienova uvažování, jeho již nezpochybnitelné místo v dějinách umění. Takže v díle vidíte autora, jeho myšlenky, jeho hledání, jeho city, jeho vášně. Už ten název žraloka „Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho naživu“ je za miliony. A když se na to podíváte takhle, začne vás najednou zajímat, co dělal na začátku a proč? A pak už nevadí, že dílo není pro někoho hezké. Prostě vás pohltí příběh. Promlouvá k něčemu, co máte uvnitř… A že je drahý, to je otázka. Budoucnost ukáže, že bude jenom dražší.

 

Možná stojí za zmínku, že van Gogh prodal za svůj život jen nějaké tři čtyři obrazy a žil v absolutní bídě, zatímco Damien Hirst prodává svá díla za miliony dolarů.

Damien prodává za miliony a milion jiných umělců prodává složitě, žije skromně, nemá žádné peníze a tvoří. Obojí je v pořádku. Umění není demokratické, ne každý umělec má tu kombinaci štěstí, píle a talentu. A ne každý sběratel má peníze na milionová díla. Podpora chudého i bohatého umělce je v pořádku. „Syndrom van Gogha“ už dnes není častý, ale je nadějí pro umělce, co nemají miliony, aby věřili své práci a nepřestali. Je to věc vášně, kterou ve vás dílo vzbudí. A jestli k tomu musí být ta „bolest“ ze zaplacení milionů, abyste si to sbírání umění užil, je to rovněž v pořádku. Ale myslím si, že všechny velké sbírky začaly tím, že v tom bylo srdce, a ne kalkul.

U nás by mohl být podobným příkladem umělec, kterého zastupujete, největší tuzemská hvězda David Černý. Na jedné straně mimořádně talentovaný umělec, na druhé straně zdatný obchodník, který létá na vernisáže svým letadlem. Developeři si pořizují jeho sochy, aby zatraktivnili prodej bytů, a současně tím zvyšují kvalitu veřejného prostoru. Je to tedy filantropie, nebo pouze byznys? Myslím, že David lítal v letadle, i když byl student a rozhodoval se, jestli je pivo za 25, nebo 27 korun, a když bylo za 27, tak si ho nedal. Miluje lítání jako sport a loni si dodělal licenci na pilota dopravních letadel s tím, že když bude chtít vypadnout, půjde létat a vozit náklad do Afriky. Také se málo ví, že David okamžitě všechny vydělané peníze vkládá do nových obrovských a nákladných děl, paralelně pracuje aspoň na deseti projektech, jeden dražší než druhý, a ne každý má od začátku svého majitele. Tvoří nákladná díla s tím, že je to risk, dílo se může, nebo nemusí prodat. Nemyslím si, že by měl nějaký opulentní životní styl. Také je potřeba říct, že když si sám financuje dílo jako 7metrový „Fakáč“ plující na Vltavě vystrčený proti Hradu, tak to platí právě ze svých peněz a není to na zakázku, prostě cítí potřebu se společensky vyjádřit a musí to udělat. Chválabohu. To, že vůči jeho entusiasmu, humoru a talentu developeři nejsou imunní, a oslovují ho se zakázkami, se mi zdá spíš jako spravedlivé završení příběhu dobrého sochaře než nějaký byznys. A ano, jeho díla jsou drahá.

Jak moc se vytrácí z umělecké scény humor? Třeba trenky na Hradě je nejen dokonalá umělecká provokace, ale také akt plný humoru – který jako by z oka vypadl dnes již legendární České sodě.

Ano, humor a statečnost postojů hraje u mě při výběru autorů v naší DSC Gallery velkou roli. Proto exkluzivně zastupujeme také Romana Týce, hlavního představitele Ztohoven, kteří vyvěsili rudé trenky nad Hradem, nebo Davida Černého. A nezapomeňme na to, proč to udělali, rudé trenky nejsou jenom metafora nedžentlmenství a toho, jak umělci vyjadřují znepokojení z toho, že Hrad tahá republiku na východ. Je to také akt osobního risku, odvahy a ochoty přijmout následky, jen aby vyvolali společenskou diskuzi. To vše kolem, jak šli k soudu a jak se začalo probírat, co přesně už je buranství a co ještě ne. A je výborné, že se o tom začalo mluvit. O směřování země, o důstojnosti postu hlavy státu, o nesnášenlivosti, o devótnosti, o demokracii, svobodě, hrdosti a českých hodnotách. Myslím, že toto dílo bude v učebnicích historie umění jako jedno ze tří nejdůležitějších v tomto století. Nezapomeňme také, že Roman Týc byl po revoluci jediný umělec odsouzený za své umění na jeden měsíc do vězení. Bylo to za street art projekt, kdy vyměnil v semaforech sklíčka a panáčky „stůj“ a „jdi“ nahradil svými žertovnými figurkami, např. maminka s dítětem, invalida bez nohy, oběšenec. Je bezva, že i tzv. art agenda začíná v Česku cítit respekt. A k tomu asi musí patřit i to, že si to odseděl.

 

Mým úkolem je hledat potenciál mladých žijících autorů

   a představovat je sběratelům a nadchnout je pro jejich práci.

 

Existuje dnes v Česku nějaký respektovaný sběratel současného umění, jehož sbírka se může stát v budoucnu základem pro nějaké muzeum?

Vím nejméně o pěti, kteří k tomu mají našlápnuto. Někteří z našich sběratelů skutečně přistupují ke sbírání umění s ambicí v budoucnu otevřít své vlastní muzeum a zpřístupnit svou sbírku veřejnosti. Tomu tleskám, tenhle způsob zavazuje. Mým úkolem je pak hledat potenciál mladých žijících autorů a představovat je takovýmto sběratelům a nadchnout je pro jejich práci.

DSC Gallery vyhledává mladé talenty,
podporuje a prodává díla současných
významných umělců.

 

Jaký význam má pro Prahu projekt Medy Mládkové?

Nekonečný. Paní Mládková je pro mě mentor, inspirace a jsem nekonečně šťastná, že jsem měla možnost s ní spolupracovat, když jsem byla členem správní rady její nadace. To, že mohla své vzácné Kupky prodat a mít miliony, a přesto se rozhodla darovat je Praze a jejím občanům a vybudovat muzeum, je pro mě hrdinský čin.

Pokud by vás přátelé požádali o tip, do koho investovat finance, koho byste jim poradila? Za prvé v řádu statisíců, za druhé pak v řádu milionů.

Nezmínil jste nákup za pár tisíc. To byste mohl jít na Artsemestr na AVU a koupit si za 15000 originál nějakého studenta 4. ročníku a pak s radostným napětím sledovat jeho kariéru a těšit se ze svého instinktu „lovce“, že jste si svého autora našel už na škole. Pravidelně tam s našimi sběrateli chodíme. V řádu statisíců doporučím Jiřího Petrboka, teď má výstavu v NG, Vladimíra Skrepla nebo z mladších Jakuba Matušku aka Maskéra nebo Romana Týce, toho budoucnost ocení. A v řádu milionů pak legendu českého skla Václava Cíglera a génia malířských technik a světově respektovaného malíře Jiřího Georga Dokoupila, bouřliváka Davida Černého nebo Tomase Rajlicha, v Holandsku uznávaného autora starší generace, u nás ne zcela známého, jehož uvedeme v prosinci.

 

Olga Trčková (1971) je investiční expertka pro současné umění a spolumajitelka DSC Gallery vlastnící jednu z největších sbírek mladého českého umění. Je autorkou knihy „The power of communication in the Gallery“, která vyšla letos pro americký akademický trh ve spolupráci s Columbia University NY. Je autorkou různých projektů na popularizaci současného umění, například Art Lovers Academy či open air festivalu soch Sculpture Grande. Je vdaná a má 5 dětí.

text : libor budinský, foto : archiv Olgy Trčkové

RUBRIKY: ,