Příběhy dárců: Po stopách Čechů, kteří darovali významné obrazy Národní galerii

U mnoha obrazů vystavených v Národní galerii je vedle jména malíře a názvu díla také krátká poznámka, že se jedná o dar soukromého dárce, jehož jméno většině z nás nic neřekne. Kdo byli lidé, kteří darovali svá cenná díla Národní galerii a jaké jsou jejich příběhy?

Toyen, Na zámku La Coste, 1943,dar Aleny Žižkové‑Lind.

Vydali jsme se po stopách několika mecenášů umění, kteří se svými dary podíleli na nejvýznamnější tuzemské umělec­ké sbírce. Začneme obrazem Na zámku La Coste od Toyen čili Marie Čermínové,  představitelky evropského surrealismu,která patří mezi nejvýznamnější osobnosti meziválečné umělecké avantgardy. Právě její obraz Na zámku La Coste, který byl dlouho považován za ztracený a má dnes velmi vysokou hodnotu, byl součástí daru sběratelky a lékařky Aleny Žižkové Lind.

 

Jméno není důležité

Ta darovala Národní galerii čtyřiadvacet hodnotných děl významných autorů moderny, kromě Toyen jsou mezi nimi i obrazy Jana Preislera, Jana Zrzavého,Františka Muziky a dalších. Její příběh, jenž je významným příkladem  novodobého uměleckého dárcovství, je však stále opředen tajemstvím, stejně jako díla samotná. Galerie se o daru dozvěděla až při pozůstalostním řízení po sběratelčině smrti, a kdyby ji přátelé nepřemluvili, aby se v poslední vůli k dárcovství přihlásila, pravděpodobně bychom dnes neznali ani její jméno. Sběratelství se věnovali již její rodiče, ale až Alena Žižková začala vykupovat umělecká díla opravdu aktivně. Kontakty s uměleckým světem udržovala díky svému bratranci, malíři Vratislavu Janu Žižkovi. Když v roce 2009 Žižková umírá, považuje za samozřejmé, že se po její smrti má stát sbírka darem. Nestojí však o žádnou slávu a těsně před smrtí pálí všechny osobní dokumenty, včetně listin náležejících k samotným obrazům, dnes je tedy téměř nemožné dohledat, za jakých okolností byly pořízeny. Svým rozsahem nemá tato sbírka v novodobé historii dárcovství obdoby.

 

Směnný obchod

Za obrazem Zdeňka Sýkory Struktura červená a modrá z roku 1963, který Národní galerii daroval spolu s obsáhlým souborem dalších děl Jiří Valoch v roce 2004, stojí příběh jiný. Vytváření osobní sbírky představovalo pro Valocha součást jeho životní praxe. Na rozdíl od klasických sbírek vytvářených milovníky umění má jeho kolekce především dokumentační funkci osobního archivu. Jeho sběratelská činnost se prolíná s pozicí umělce, teoretika a kurátora, sbírka, kterou se mu podařilo nashromáždit je z velké části složena z darů, jež mu věnovali umělci a blízcí přátelé za texty či výstavy, které psal, respektive organizoval. Právě pořádání výstav a jiných menších projektů bylo jednou z nejvýznamnějších Valochových aktivit zejména v 70. a 80. letech, kdy takové projekty nebylo snadné realizovat. Svou odbornou činností tak vytvářel důležité umělecké centrum především v místě svého bydliště v Brně. Jeho dar je odkazem dlouholeté práce a vášně v oboru.

Veletržní palác, postavený v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla, je sídlem Národní galerie v Praze od roku 1976.

 

 

 

 

Emil Filla, Kuřák, 1913,dar Emanuela Hloupého.

Vzdělaný elektrikář

Emanuel Hloupý, vystudovaný mědikovec, který pracoval jako elektrikář ve Škodových závodech, působil sice chvíli i jako konzervátor v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, umění však bylo spíše jen jeho vášní a koníčkem. Stýkal se s umělci, studoval odborné práce a pravidelně navštěvoval různé výstavy. Svůj sběratelský zájem soustředil na kubistickou tvorbu a surrealistické umění, zajímal se o díla Emila Filly, Toyen či Františka Muziky a Zdeňka Sklenáře. Základem jeho sbírky jsou díla generace tvořící v 50.–60. letech 20. století. Hloupý svou sbírku daroval Národní galerii testamentárně roku 1966. Mezi její nejvýznamnější položky, jež jsou stálou součástí expozice, patří například obraz Úděs od Toyen, Kuřák Emila Filly či Vlasy ve

větru Mikuláše Medka.

 

 

 

Max Švabinský, Žlutý slunečník, 1909, dar Karla Břetislava Palkovského.

Muž mnoha talentů

 

Karel Břetislav Palkovský, advokát, dramatik, politický publicista a odbojář za první světové války, byl mužem obdařeným mnoha talenty a mimo jiné psal rovněž o výtvarném umění. Mezi jeho spisy patří například životopisy význam­ných umělců, mezi nimiž vyčnívá jméno Oskara Kokoschky. Právě rakouský umě­lec se při své emigraci do Prahy seznámil s Palkovského dcerou Oldou, studentkou práv, malířkou a překladatelkou z ang­ličtiny, s níž se později oženil. Ta po Ko­koschkově smrti darovala Národní galerii významnou sbírku Kokoschkových grafických tisků. Oskar Kokoschka však nebyl jediným umělcem, s nímž Palkovský navázal užší kontakt. Mezi jeho blízké přátele patřil sochař Jan Štursa a zajímal se i o Maxe Švabinského, o je­hož grafickém díle napsal jednu ze svých odborných uměleckých publikací a jehož variantní studii kráčející postavy k ob­razu Žlutý slunečník roku 1927 rovněž věnoval Národní galerii.

 

 

Ať žije Pražské jaro

Pablo Picasso, Poprsí ženy 1907 dar Vincence Kramáře.

 

Ve sbírce moderního a současného umění Národní galerie je zastoupen i významný soubor kubistických děl světoznámého španělského malíře a sochaře Pabla Picassa, které v letech 1910–1913 zakoupil u pařížských galeristů Vincenc Kramář. Národní galerii je věnoval v roce 1960. S Kramářem je ovšem spojen ještě další dar. S odkazem na osobnost a význam Vincence Kramáře a v obdivu k událostem Pražského jara daroval galerista Daniel Henry Kahnweiler, první pařížský vystavovatel umělecky revolučních děl Braqua, Picassa či Deraina, Československé republice významný obraz z Picassova pozdního období, olejomalbu Únos Sabinek.

 

 

 

Půjčit, nebo darovat?

Příběh významného předválečného sběratele umění advokáta Ladislava Webera si zaslouží pozornost především díky Weberovu letitému boji za uchování celistvosti své sbírky a jejího původního umístění a mnohým ústupkům, jež musely být na této cestě vykonány. Jako zdatný právník si Weber i za nelehkých válečných a poválečných podmínek dokázal uhájit význam a netknutost své sbírky. S institucemi nového režimu komunikoval, svou sbírku netajil, a naopak do Národní galerie svá díla půjčoval. Až do své smrti měl svou kolekci umění umístěnou v šestipokojovém bytě na Vinohradech. Po Weberově smrti darovala jeho žena Zdeňka v roce 1964 Národní galerii osmnáct děl z rodinného souboru, mimo jiné například Čapkův olej Děti či jednu z Kremličkových ženských figur.

 

Joan Miró, Kompozice, 1933, dar Sdružení přátel moderní galerie.

Kamarád Zrzavého

Svou sbírku do fondů Národní galerie odkázal i univerzitní profesor a urolog Miloš Klika. Ten od počátku dvacátých let působil v Bratislavě a poté i v Praze, kde se již věnoval sběratelství soudobého moderního umění. S některými umělci navázal i osobní přátelství, například s Františkem Muzikou či Janem Zrzavým. Jeho kolekce čítala asi sto šedesát obrazů, grafik, plastik a kreseb, o odkazu části své kolekce Klika rozhodl podpisem své závěti roku 1960. Soubor obsahoval řadu cenných děl v čele s krajinami francouzského malíře Maurice Vlamincka, surrealistické plátno Jindřicha Štyrského Akáty či plátna Emila Filly.

 

Vojtěch Hynais, Podobizna MUDr. Josefa Thomayera, 1884, dar Josefa Thomayera.

Slavný lékař Thomayer

Sběratelská záliba byla poměrně běžná i mezi příslušníky vzdělané a hmotně zabezpečené střední třídy na konci 19. století, což dokládají například sbírky Josefa Thomayera a Leopolda Katze. Josef Thomayer, zakladatel českého interního lékařství, profesor na lékařské fakultě Univerzity Karlovy a spisovatel, odkázal Moderní galerii, tedy předchůdkyni dnešní Národní galerie, kolekci čítající přes 70 uměleckých děl. Její jádro tvoří práce autorů, které dnes označujeme jako „generaci Národního divadla“: Emanuela Krescence Lišky, Jakuba Schikanedera, Maxe Pirnera, Františka Ženíška či Josefa Václava Myslbeka. Právě s nimi se Thomayer seznámil již v 70. letech 19. století, kdy se během studií společně scházeli v Ungrově kavárně. S Vojtěchem Hynaisem se Thomayer spřátelil v roce 1879 při svém prvním pobytu v Paříži. O čtyři roky později, když se Thomayer do Francie vrátil a studoval u slavného neurologa a psychiatra Jeana Martina Charcota, Hynais vytvořil krátce před jeho odjezdem do Čech Thomayerův portrét, jenž se stal základním kamenem jeho sbírky.

 

Významný mecenáš

JUDr. Leopold Katz byl právník i důležitá postava tehdejšího společenského života. Jako právník zastupoval celou řadu významných osobností, zejména v oblasti autorských práv, například spisovatele Aloise Jiráska, skladatele Leoše Janáčka či malíře Františka Kupku. Založil nadaci, která odměňovala autory významných vědeckých a umělecký děl a působil také jako člen kuratoria Moderní galerie a osobně podporoval řadu umělců: Vojtěcha Hynaise, Mikoláše Alše, Beneše Knüpfera či Josefa Václava Myslbeka. Po smrti jediného syna se rozhodl odkázat svou uměleckou sbírku Moderní galerii a zbývající majetek České akademii věd a umění a dalším institucím a dobročinným spolkům. Mezi nejzásadnější díla, která nyní můžeme vidět i ve sbírkách Veletržního paláce, je například obraz Soumrak od Beneše Knüpfera.

text: Ester Bezděk, foto: archiv Národní galerie
Článek vyšel v zimním čísle časopisu Umění darovat, 2018.