Picasso, nebo více školek?

Pád letadla, prestižní sbírka, rozpolcená společnost a královský dar. Netradiční kolekci uvedených hesel spojuje unikátní, padesát let starý příběh. Tak slavný, že k jeho výročí letos připravili speciální výstavu. Vítejte v Basileji.

 

Venuši s Amorem namaloval Picasso v roce 1967, tedy pouhý rok před slavným basilejským hlasováním. A občanům švýcarského města ji posléze daroval.

Německy mluvící švýcarské město rozprostřené na březích Rýna je dnes vyhlášenou pokladnicí moderní architektury, za což vděčí spíše přátelskému soupeření dvou bohatých lékařských společností, které zde sídlí. Hlavně kampus farmaceutické společnosti Novartis – město ve městě sloužící deseti tisícům zaměstnanců – se může pochlubit realizací špičkových projektů, pod kterými jsou podepsány slavné architektonické hvězdy, jako Frank Gehry či Tadao Andó. Letos však Basilej přitáhla zraky umělecké Evropy speciální výstavou připravenou jako pocta padesát let starému příběhu, který tehdy na konci šedesátých let otevřel důležitou otázku: je umění stejně důležité jako sociální služby? Jeho rozuzlení bylo velmi překvapivé. Pojďme si slavný příběh ve stručnosti převyprávět.

 

Prodáme vám Picassa

Na začátku byla nečekaná tragédie. Když obyvatelé Basileje uslyšeli v dubnu roku 1967 smutnou zprávu o pádu letadla na Kypru, při níž zemřelo všech 128 lidí na palubě, jen málokdo si uvědomil, co všechno může katastrofa způsobit. Malá letecká společnost Globe Air brzy po nehodě vyhlásila bankrot a její hlavní akcionář byl donucen uhradit věřitelům většinu nákladů. Tím mužem byl Peter Staechelin z Basileje, jehož rodina patřila k významným sběratelům moderního umění. To by ještě nebylo tak zásadní, nebýt toho, že velká část této soukromé sbírky byla formou trvalé zápůjčky poskytnuta prestižnímu Uměleckému muzeu Basilej. Místní obyvatelé byli na svou uměleckou sbírku náležitě hrdi, aniž by kdo tušil, že o ni mohou někdy přijít. A tato situace právě nastala. Peter Staechelin musel část své sbírky prodat. Obyvatelé města se až z novin dozvěděli, že první obraz už je pryč – van Gogha za tři miliony dolarů (dnes by byla cena mnohonásobně vyšší) koupil americký sběratel. Dalším obrazem určeným k prodeji byl Picasso. Jenže to nebyl jen tak nějaký Picasso. V muzeu totiž visela dvě plátna mimořádné umělecké hodnoty, která rámovala začátek a konec Picassova kubistického období. Ještě než byla vydražena nejvyšší nabídce, rada muzea nastartovala výjimečnou záchrannou akci. A rozhodla se, že oba obrazy odkoupí.

Sedící Harlekýn z roku 1923. Jeden ze dvouobrazů, které stály za zrodem výjimečného referenda. Jako model seděl Picassovi jeho
přítel, katalánský malíř Jacinto Salvadó.

 

Vše, co potřebuješ, je…

Cena byla stanovena na osm a půl milionu švýcarských franků (před 50 lety obrovská částka). Vláda byla ochotna uhradit milionů šest, přičemž zbývající třetinu měli zaplatit soukromí dárci. Místní toto rozhodnutí přijali s nadšením. A rozpoutali kampaň k získání zbylé částky. Jenže se objevila nečekaná zápletka jménem Alfred Lauper. Majitel garáží byl drobným akcionářem letecké společnosti a při bankrotu přišel o značné peníze. Proto inicioval petici proti rozhodnutí kantonální vlády investovat 6 milionů do koupě obrazů a brzy získal dostatek podpisů, aby se mohlo konat referendum. A v této fázi vstoupila do hry tu velebená, jindy zase kritizovaná tradice přímé demokracie, která je jedním z pilířů švýcarské konfederace. O všech významných okolnostech totiž rozhodují obyvatelé v referendu. Rozpoutala se nekonečná diskuze. Ano, či ne? Jak investovat peníze? Mladí byli pro zakoupení obrazů, starší preferovali investovat peníze do sociálních služeb. Na školky či domovy důchodců. Noviny byly plné názorů pro i proti. Stoupenci nákupu vytvořili heslo: All You Need Is Pablo – které bylo parafrází slavného sloganu Beatles (v originále byla tím vším samozřejmě láska).

 

Pablo Picasso (1881–1973), pravděpodobně nejvýznamnější malíř 20. století se narodil v roce 1881 v Malaze. Malovat se naučil od svého otce, profesora umění, studoval v Madridu i v Paříži. Na začátku 20. století se stal společně s Georgesem Braquem zakladatelem kubismu, jenž znamenal revoluci v moderním umění. Guernicu, svůj nejznámější obraz s monumentální šířkou téměř osmi metrů namaloval v roce 1937 po bombardování města Guernica. Po skončení druhé světové války zůstal žít ve Francii a kvůli Frankově vládě odmítal vstoupit na španělskou půdu. Zemřel v roce 1973. Za svůj dlouhý život namaloval 13 tisíc obrazů a skic.

 

Cesta za mistrem

Došlo k paradoxní situaci – částka, kterou měli uhradit soukromí dárci, už byla dávno nasbírána. Pomohly nejen bohaté rodiny ve městě, ale především obě významné farmaceutické společnosti (Roche a Novartis). Referendum se konalo týden před Štědrým dnem a zastánci Picassa zvítězili. Ve všeobecné euforii dva místní novináři odletěli

Umělecké muzeum Basilej mělo kvůli
letecké havárii přijít o cenné obrazy Picassa,
ale místo toho svou cennou sbírku rozšířilo.

do Provence, kde Picasso žil, aby s ním udělali rozhovor. Picassovi bylo v té době už 86 let a dobrých deset let nikomu interview neposkytl. Když zazvonili u jeho domu, otevřela jim Picassova manželka a požádala je, aby přišli druhý den. Když se nazítří dostavili, překvapivě se zde potkali s ředitelem basilejského Uměleckého muzea. Zůstali na něj překvapeně hledět, ale kunsthistorik jim vzápětí vše vysvětlil. Picasso o celém sporu a hlasování samozřejmě věděl a s pobavením vše sledoval. A když se dozvěděl o výsledku, pozval ředitele basilejského muzea k sobě domů a připravil pro něj vánoční dárek. A vůbec ne malý. Ředitel muzea oběma novinářům s hrdostí v hlase oznámil, že Picasso chce muzeu věnovat další obraz, který si mohl sám vybrat. Ředitel se navíc zachoval značně šalamounsky. Když viděl pozitivně naladěného mistra, zariskoval a požádal o obrazy dva, které prý k sobě patřily a neměly by být odděleny.

 

Královský dar

Malíř mu vyhověl, ale ani tím jeho velkorysost nekončila, neboť basilejské galerii věnoval ještě 60 let starý obraz z doby svého „růžového“ období a navíc skicu k obrazu Avignonské slečny, který je považován za první mistrovské dílo rodícího se kubismu. A podle svědků poznamenal, že své obrazy posílá všem mladým lidem z Basileje, kteří dali přednost umění před školkami a domovy důchodců. Tato událost se stala velmi důležitým milníkem, neboť byla parádní reklamou konceptu přímé demokracie. A mnohým lidem v praxi dokázala, že se mají (a musí) zajímat o věci veřejné, protože je mohou zásadně ovlivnit. Že se nerozhoduje jen v kancelářích politiků a při volbách, a že je tudíž mimořádně důležité být stále aktivní a zajímat se o to, co se děje kolem nás. A tak Basilej nepřišla o dva Picassovy obrazy, ale naopak

Výstava věnovaná 50 let starému zápasu o Picassa měla ve švýcarské Basileji velký úspěch.

několik nových obrazů získala… „Tato událost byla pro mě i pro mnoho mých vrstevníků zlomovým životním okamžikem. Zjistili jsme, jak funkční a důležitou součástí demokracie je referendum,“ vzpomíná profesor historie Univerzity v Basileji Leonhard Burckhardt, kterému bylo v době hlasování čtrnáct let. A dodává, že referendum, které je občas nazýváno Basilejským zázrakem, přivedlo tisíce lidí k většímu zájmu o kulturu a umění, který je dnes v Basileji stále patrný. Díky němu je zdejší Umělecké muzeum – nedávno rozšířené o novou budovu se sbírkou současného umění – jednou z nejvýznamnějších uměleckých institucí Evropy.

 

 

Muzea Pabla Picassa Dvě muzea věnovaná dílu Pabla Picassa fungují v jeho rodném Španělsku. První z nich stojí v Malaze, druhé pak v Barceloně. To vzniklo již v 60. letech a za jeho vznikem stojí osoba Picassova sekretáře Jauma Sabartése, který muzeu věnoval svou osobní sbírku Picassových obrazů. Zřejmě nejvýznamnější institucí je Picassovo muzeum v Paříži, které se stará o pět tisíc uměleckých děl a několik desítek tisíc archivních dokumentů, které dostalo darem ve dvou etapách od Picassových dědiců. Základem prestižní sbírky je 300 Picassových obrazů dokumentujících jeho umělecký vývoj. Další významné muzeum s Picassovým dílem je možné navštívit ve švýcarském Lucernu, v galerii Rosengart, kde je vystaveno několik desítek jeho obrazů.

 

text : Libor Budinský, foto : Umělecké muzeum Basilej, archiv autora