Opravdovou radostí je dávat a dělit se

Jeho restaurace patří již čtvrt století ke stálicím pražské gastronomické scény. Mnoho hostů však mnohdy netuší,že Sanjiv Suri patří k našim největším filantropům. A velké zkušenosti má také s P2P výzvami.

Sanjiv Suri pochází z Indie, maminka byla ředitelkou školy, otec pracoval na ministerstvu obrany. Přestože rodina patřila ke střední třídě, v přepočtu na dolary jeho rodiče vydělávali jen nějakých 70 dolarů měsíčně. Přesto však měli jedno železné pravidlo. Deset procent rodinných příjmů bylo vyčleněno pro ty nejchudší z chudých, které v Indii nikdy nebyl problém najít. A tuto tradici začal Sanjiv Suri dodržovat i tehdy, když začal sám vydělávat. Od svého prvního zaměstnání v roce 1979.

„Cestou jsem viděl děti, které neměly nic
kromě svých snů, nadějí, štěstí a úsměvů
tak širokých jako Suezský průplav…“

Vzdělávejte dívky

Dnes však dává mnohem více. Většina pomoci je směřována do rozvojových zemí s důrazem na zdraví dětí, vzdělávání a výživu, kdy zvláštní pozornost věnuje především dívkám ve věku 7–14 let. Proč právě jim? „Protože průzkumy prokázaly, že pokud dívky získají vzdělání, změní to zcela životní úroveň další generace. Vzdělané dívky činí odpovědná rozhodnutí ohledně porodů, odstupů mezi dětmi, výživy a také udělají vše proto, aby byly vzdělané i jejich děti. Existuje řada projektů v Africe a Indii, které se snaží zajistit viditelnou změnu. Většinou tam poukazujeme prostředky v menších objemech na měsíční bázi,“ vysvětluje Sanjiv Suri s tím, že se řídí pravidlem 80/20, kdy 20 % z celkové sumy, kterou dává jeho společnost na charitu, jde na životní prostředí a společenské projekty v Česku, ve spolupráci s organizacemi Dobrý anděl, Člověk v tísni (Lepší škola pro všechny), filmový festival Jeden svět, UNICEF ČR, Transparency International, Rekonstrukce státu a s mnoha dalšími menšími organizacemi. Zbytek, tedy 80 % pomoci, míří do zahraničí.

Obědy pro školáky

Před dvěma lety navštívil charitativní organizaci Akshay patra, která zajišťuje teplá jídla pro sociálně slabé děti v indických školách. Celkově tato organizace připravuje každý den téměř dva miliony jídel. Přitom ve většině případů jde o jediné teplé jídlo, které dotyčné dítě během dne jí, a často právě kvůli němu vůbec chodí do školy. Zážitek Suriho značně ovlivnil, a tak se zavázal, že organizaci podpoří tak, že zajistí výživu pro 10 000 chudých indických dětí denně. „Už před patnácti lety jsem se rozhodl, že budeme dávat 20 procent těm, co nemají takové štěstí a potřebují podporu. Minulý rok jsme se rozhodli tuto částku dále výrazně zvednout a na udržitelnou filantropii půjde více než padesát procent zisku Zátiší Group. Jsem rodičům nesmírně vděčný, že mi tuto tradici vštípili,“ vysvětluje svou filozofii.

I když měl problémy s vyhřezlými plotýnkami, ujel Sanjiv Suri na kole po indickém venkově 850 kilometrů.

Jeden kufr k životu

Rád s mírnou nadsázkou připomíná, že mu k životu stačí jeden kufr, kam se vejdou všechny jeho osobní věci. „Sice mám ve skutečnosti trochu víc věcí, než bych nutně potřeboval, ale nemám tendenci nic hromadit. Nejsem vyznavačem luxusních hotelů, jachet nebo hodně drahých vín. Rád ale cestuji a poznávám lidmi zatím nedotčená místa. A tak jsem si ke svým narozeninám dopřál účast v expedici vedoucí přes Patagonii a Mangolii na sedmý kontinent, tedy do Antarktidy. Nejen že to bylo nejvzdálenější místo, na které jsem se kdy podíval, ale pravděpodobně to byla i nejúžasnější cesta, jakou jsem za 57 let života podnikl,“ vypráví o svém zážitku. O několik let dříve se do dějin české filantropie zapsal jinou dobrodružnou výpravou, když ujel 850 kilometrů na kole po indickém venkově. A to přesto, že měl problém s vyhřezlými ploténkami a nikdy dřív na kole neujel víc než nějakých patnáct kilometrů v rekreačním tempu s dětmi. Jenže pak se setkal s Unnim Karunakarem, prezidentem humanitární organizace Lékaři bez hranic, který na konci svého tříletého mandátu plánoval 5600 km dlouhou cestu na kole po Indii. A Sanjiv Suri se k němu na posledních 850 km přidal.

Ztracený v krajině Celou cestu pojal jako P2P výzvu. „V srdci jsem věřil, že to zvládnu, ale všichni, s nimiž jsem mluvil, včetně mého lékaře, byli přesvědčeni, že jsem se zbláznil. A tak jsem zvýšil, co bylo v sázce, a rozhodl se získat pro organizaci Lékaři bez hranic co nejvíce prostředků tím, že jsem vyzval své přátele, aby přispěli na zdravotní péči těch, kteří to nejvíc potřebují a přitom si to nemohou dovolit. A následně jsem jejich příspěvky zdvojnásobil ze svých prostředků. A v den svých 54. narozenin jsem se ocitl v Indii, abych to celé dobrodružství odstartoval,“ vzpomíná na osudový den. Cesta rozhodně nebyla jednoduchá a přinesla spoustu nástrah – třeba jako když se ztratil bez peněz a mobilního telefonu uprostřed rozpálené krajiny či když si namohl triceps na pravé ruce a musel ji pak při jízdě několik hodin držet za zády.

„Uvědomil jsem si, že být bohatý není o tom, kolik toho mám, ale o tom, kolik mohu dát. Proto je teď pro mne bohatství nebo chudoba pouze stavem mysli. Podstata je v našem myšlení, ne v materiálních statcích.“

 

Splněný sen Na druhou stranu poznal pohostinnost lidí, kteří sami téměř nic neměli, a přesto se nezdráhali pozvat cizince do svých domovů a rozdělit se o to málo, co měli, aniž by věděli nebo si dělali starosti s tím, kde seženou další jídlo. „Uvědomil jsem si, že být bohatý není o tom, kolik toho mám, ale o tom, kolik mohu dát. Proto je teď pro mne bohatství nebo chudoba pouze stavem mysli. Podstata je v našem myšlení, ne v materiálních statcích,“ vysvětluje Suri a pokračuje: „Nyní se každé ráno budím s pocitem obrovského vděku za tuhle příležitost a přeji si, abych mohl žít po zbytek života v takovém vzrušení a nevinnosti, tak vyčerpán a tak „na vlně“, jako jsem byl po oněch osm dní. Byla to transformace a uvědomění si rozdílu mezi vyděláváním na živobytí a děláním (tvořením) a užíváním života, jeho každého okamžiku. Života tak nesmírně cenného a vzácného tím, jak dávám a sloužím a sázím stromy, v jejichž stínu nemám v úmyslu nikdy spočinout. Života tak vzrušujícího, života, o němž jsem vždy snil, protože tohle byl můj splněný sen.“

„Bylo pro mě obrovským pohlazením po duši, když jsem si uvědomil, že žijeme ve světě, který je velice odlišný od obrazu, jejž nám vytváří televize a noviny…“

 

Epilog „Během osmi dní jsem ujel 842 kilometrů. Naučil jsem se správně používat kolo, záda mám naprosto v pořádku a díky štědrosti mnoha starých a nových přátel se nám podařilo pro dobré účely získat přes jeden milion dvě stě tisíc korun. Nejdůležitější ale byly všechny ty nové životní lekce, které jsem mohl absolvovat díky tomu, že jsem věřil, že něco dokážu ve chvíli, kdy všichni ostatní říkali, že to není možné.“ „Cestou jsem viděl děti, které neměly nic kromě svých snů, nadějí, štěstí a úsměvů na tvářích tak širokých jako Suezský průplav!“ „Uvědomil jsem si, že se nejlépe učíme a vzděláváme prostřednictvím objevování. Někdy jsem si všiml každé kapky ranní rosy na každém listu, každé květiny, každého štěbetajícího ptáčka, a někdy jsem si jen tak jel hodinu nebo i dvě a prozpěvoval si staré hindské písně, aniž bych si něčeho všiml – jako bych byl ve stavu meditace – naprosto vyčerpán a přitom plný energie a nesmírně, opravdu nesmírně šťastný.“ „Stalo se něco neskutečného – začal jsem dostávat příspěvky od lidí, se kterými jsem se nikdy nesetkal. Student nebo těhotná svobodná maminka, kteří poslali 500 korun, i když je sami v dané chvíli potřebovali víc. Bylo pro mě obrovským pohlazením po duši, když jsem si uvědomil, že žijeme ve světě, který je velice odlišný od obrazu, jejž nám vytváří televize a noviny…“

 

Sanjiv Suri (1960) pochází z Indie, vystudoval hotelovou školu.
Do Prahy přišel na počátku devadesátých let a brzy se propracoval do pozice
jednoho z nejvýznamnější ch restauratérů v metropoli. Do jeho portfolia
patří vedle cateringové společnosti restaurace Bellevue, Mlýnec či V Zátiší.
Patří k největším filantropům u nás, poslední roky dává polovinu zisku své
společnosti na dobročinné účely. Má čtyři děti.

 

text : Ester Bezděk foto : archiv Sanjiva Suriho