Máme toho moc

Soupis majetku běžného vesničana na Islandu před 100 lety byl poměrně krátký: bible, hrníček, miska, lžíce, nůž, peřina, boty. A jedna sada teplého oblečení. Toť vše. K soupisu majetku dnešního Čecha budete potřebovat tlustý sešit. A den volna.     

 

Den za dnem hromadíme předměty, které nám už k ničemu nejsou. Z našich bytů se stávají skladiště odpadků, každý máme na policích a ve skříních, ale i na půdách či ve sklepech tisíce nepotřebných, léta nepoužívaných věcí, které  ovšem neumíme a nedokážeme vyhodit. A přestože dnes každý mluví o ekologii a třídění odpadu, podstata problému vězí někde jinde. Nejde o to, jak se věcí ekologicky zbavit. Zásadní problém současné civilizace zní: jak se naučit věci nechtít! Nekupovat je, i když na ně máme peníze. Tohoto paradoxu si dlouhá léta nikdo nevšímal. Až poměrně nedávno se objevily první ideje nového životního stylu, pro který se vžilo pojmenování minimalismus. Zrodil se současně na dvou místech planety: ve Skandinávii a v Japonsku.

 

Život bez věcí     

V historii najdeme spoustu výrazných osobností, které neměly a nepotřebovaly žádný majetek. Jedním z prvních byl Gautama zvaný Buddha, který se vzdal života prince a své vlastnické potřeby omezil na roucho a misku k jídlu. Dalším přirozeným minimalistou byla třeba matka Tereza. Když roku 1997 v indické Kalkatě zemřela, zůstalo po ní pouze sárí, svetr, starý batoh a pár sandálů. Podobné „bohatství“ měl také indický vůdce Gándhí – přestože pocházel z bohaté rodiny, dokázal se všeho vzdát a k životu mu nakonec stačily pouze brýle, hůl, miska na jídlo a roucho z bílého plátna, které si navíc sám ušil. Jenže dnešní společnost je postavena na konzumu. A reklamě, která do nás od rána do večera hustí, co    všechno musíme mít. Víc a víc! A ještě víc. I soused už to má! A ty pořád ne? Proto je tak těžké říci ne. Ale od počátku tisíciletí se objevují první minimalisté, kteří začínají hlásat filozofii skromnosti (přitom zůstávají členy společnosti – jen žijí bez věcí). Jedním z prvních je japonský minimalista Fumio Sasaki. Stejně jako ostatní, také on prošel duchovním přerodem. I když byl vychován v konzumu, jednoho dne si uvědomil, že tudy cesta nevede a všeho se vzdal. „V dobách, kdy jsem byl maximalista, jsem stále žil ve strachu z budoucnosti. Obával jsem se, co bude s mojí kariérou či jak se na mě dívají jiní lidé. A spousta mých myšlenek byla negativních. Když jsem se majetku zbavil, moje mysl se vyčistila,“ poznamenává Japonec. K životu nám totiž stačí pouhých deset procent věcí, kterými jsme obklopeni. Někteří minimalisté šli dokonce až do extrému a pokusili se žít (nikoli přežít) jen s několika desítkami věcí. Vzorovým příkladem je finský filmař Petri Luukkainen, který o své osobní minimalistické revoluci natočil působivý dokument (Mé věci, 2013). Jeho postup byl radikální. Jednoho dne odvezl všechny své věci do skladiště s pevným předsevzetím, že si odtud může každý den vyzvednout pouze jednu jedinou věc. Tuto možnost bude mít jeden rok, zbytek věcí pak rozdá či prodá. Začal kabátem, poté si domů odnesl další oblečení, pak počítač a matraci… Zhruba šedesát věcí pokrylo základní životní potřeby, k úplnému komfortu mu prý postačila zhruba stovka věcí, mezi nimiž už byl také kávovar či první sportovní potřeby. „Zjistil jsem, že mi k životu stačí tak stovka nutných věcí a dalších sto padesát pro radost ze života, jako je třeba rybaření nebo jízda na kole,“ vysvětloval později v rozhovoru s tím, že je to podobné jako s přáteli. Můžete mít pět blízkých přátel a třicet dobrých známých, ale víc už se vám do života stejně nevejde…

 

Cesta ke svobodě     

Definice životního minimalisty nespočívá samozřejmě v počtu věcí, ale v životním přístupu. Je jedno, jestli máte 500 předmětů nebo jen 250, záleží na principu majetkové zdrženlivosti a odolnosti před světem konzumu a reklamy, který je stále mocnější a agresivnější. Hlavně díky internetu je dnes      nakupování mnohem jednodušší než kdykoli dřív. Fumio Sasaki, který o své životní cestě napsal knihu „Sbohem, věci“ (Tokio, 2015), si vybral následující strategii: z každé tisícovky věcí si nechal pouze padesát položek, a zbavil se tak zhruba 95 procent svého majetku. S odstupem času potvrdil, že nenašel jedinou věc, jejíž „likvidace“ by později litoval. „Každý člověk chce být v životě šťastný, ale většina z nás si myslí, že tohoto štěstí dosáhneme hromaděním věcí. Přitom je      to úplně obráceně. Věci nám zabírají čas, kvůli věcem ztrácíme svobodu, neboť musíme stále více vydělávat, abychom mohli mít více věcí. Přitom každý z nás začínal jako minimalista, neboť když  jsme se narodili, neměli jsme vůbec nic,“      vysvětluje Fumio. A současně přiznává, že materiální očista není vůbec jednoduchá. Naopak, zbavit se věcí je velmi náročné a bolestivé. Jeden příklad za všechny. Fumio miloval knihy a utratil za ně spoustu peněz. Dal si s tím práci a spočítal, kolik ho stály. Dostal se na částku 250 tisíc korun. Když knihy prodal do antikvariátu, dostal pouhých pět tisíc, což je nicotných pět procent z původního  nákladu. Nicméně – jak poznamenal – i kdyby si je nechal doma, jejich cena by se nevrátila. Naopak si přitom uvědomil, že do budoucna už nebude knihy vlastnit, ale raději je bude sdílet s ostatními – ať už si je půjčí v knihovně nebo od přátel –, kterým klidně za přečtení zaplatí půjčovné. Stejně tak si půjčuje vybavení na lyžování či auto. A pochvaluje si, že mu kvůli málu věcí stačí i menší byt, takže ušetří za pronájem a jeho provoz. Ten hlavní zisk ovšem není finanční, ale duchovní. Prázdný prostor totiž přináší naší mysli tolik potřebný klid. Život bez věcí nám dává pocit svobody a drží naši mysl v pozornosti k tomu, co je v životě důležité.

 

text: Ester Bezděk

Článek vyšel v letním čísle časopisu Umění darovat, 2019.