Dostatek vody už nebude samozřejmost

O současném stavu naší krajiny, vyhlídkách, co nás čeká, a možnostech adaptace na klimatickou změnu jsme hovořili s rektorem České zemědělské univerzity Petrem Skleničkou.

 

Jste optimista, nebo pesimista? Jak bude Česko vypadat za deset let?

Jsem realista. V tomto momentě, kdy sledujeme trendy, které jsou záležitostí posledních 150 let, je zřejmé, že se bude nadále oteplovat a dojde i k jinému rozdělení srážek. Česká republika postupně získá charakter subtropů. Pokud během nastávajících let zažijeme to, co se odehrálo v letech 2015 a 2018, je šance se adaptovat mnohem rychleji, než kdyby byl nástup subtropického klimatu plíživější.

Moje generace vyrůstala v době, kdy bylo vody dost a pamatuji si i poměrně deštivá léta. Kdy se situace změnila?

Pokud jde o vodu a nedostatek srážek, to se mění velmi výrazně především v poslední dekádě. Na rozdíl od průměrné teploty, která se setrvale zvyšuje v posledních 150 letech. Obávám se zejména jedné věci. A to synergie faktorů, které oteplování a změnu srážek v posledních letech ovlivňují. Nevíme, co všechno a jak moc ovlivní třeba zvýšení teploty vody v oceánech, změny hlavních oceánských proudů a další jevy, se kterými jsme nově konfrontováni. Roztáčí se tak velmi nebezpečná spirála. Zanedbáním adaptace na klimatickou změnu a nedostatečným omezováním skleníkových plynů můžeme tuto spirálu dále zrychlovat. Analyzovat vše je velmi složité, máme pouze jednotlivosti. Nicméně můžeme se připravovat v rámci předběžné opatrnosti. Víme, jaké kroky v krajině dělat, abychom se adaptovali. Jsou to ale opatření, která bolí, protože nás stojí peníze a znamenají změnu dosavadního životního stylu.

Dlouholeté výkyvy teplot byly v historii poměrně běžné, v 17. století přišlo výrazné ochlazení, kvůli kterému zmizely z Čech třeba vinice. Nemůže se to v horizontu několika let zase obrátit?

Problém vysychání české krajiny je vážný. A bude nás stát velké peníze. Podle profesora
Petra Skleničky, který je koordinátorem Centra pro vodu, půdu a krajinu, je třeba investovat v horizontu dvaceti let až 400 miliard korun.

V horizontu několika dekád či staletí to možné samozřejmě je. Klimatické změny se objevují v cyklech. To, že se situace může časem změnit, samozřejmě ale neznamená, že bychom na změny nyní neměli nijak reagovat. Nehledě na to, že my nechceme v krajině instalovat něco, co by tam jakkoli překáželo. Naopak jde o principy, které dají krajinu do pořádku, bude tak z mnoha hledisek zdravější. Kromě vlivu na vodní režim tím pozitivně ovlivníme biodiverzitu, i z estetického hlediska bude krajina přívětivější.

Lze tedy předpokládat, že výrazná změna přichází a nás čeká subtropické klima? V jakém časovém horizontu?

Při současném tempu změn bych horizont viděl kolem roku 2050. Máme šanci toto tempo zpomalit. V poslední době se objevují nové trendy v politice, města, ale i celé země vyhlašují stavy nouze. Je jen otázkou, čím se tato stanoviska naplní. Nicméně na lidi to bude mít dopad, jsou to voliči, a budou tak stále častěji volit s ohledem na to, jak se volení zástupci budou k této problematice stavět. Vypadá to, že mladá generace to dnes vidí v širších souvislostech a reálněji.

Jak vážná je současná situace a jaké kroky je třeba co nejdříve udělat?

Situace je určitě vážná. V ČR přibývají obce, kde vysychají nejen studně, ale i centrální zdroje pitné vody. Odborníci nás varují, že se snižují zásoby podzemní vody. Vidíme, co se děje v lesích. Musíme okamžitě reagovat a připravit změny v legislativě, možná i v ústavě. Hovoří se o ústavní ochraně vody, možná i půdy. Je nutné průběžně přenastavit podmínky vyplácení dotací zemědělcům a lesníkům tak, aby na dotace dosáhli ti, kteří hospodaří správně. To znamená platit do budoucna méně za produkci, ale více za mimoprodukční funkce krajiny. V současné době je výrazný rozdíl mezi tempem klimatické změny a naší adaptace, nůžky se stále rozvírají. Budeme si muset postupně zvyknout, že dostatek pitné vody není samozřejmostí, to bude asi nejtěžší.

Mluvíte hodně o tom, že je třeba vrátit vodu zpátky do krajiny a také ji tam udržet. Kolik chybí rybníků? Proč zmizely a jak je nahradit?

Odhadujeme, že chybí přibližně 40 až 60 tisíc vodních nádrží. Do systému patří i přehrady, nicméně nyní musíme klást důraz na dostatečnou a relativně pravidelnou síť menších a středních nádrží. Je třeba zachytávat vodu co nejblíže místu, kde spadne, pak bude její další využití energeticky a logisticky nejjednodušší. Rybníky zmizely, protože skončila doba, kdy byla větší poptávka po produkci ryb, a zvýšila se poptávka po některých plodinách. Velké množství jich zaniklo také v období socialismu, kdy bylo potlačeno soukromé vlastnictví, což přineslo přezíravý pohled na krajinu. Snažili jsme se využít každý metr, chtěli jsme být soběstační ve výrobě potravin a zapomněli jsme, jak významnou funkci mají vodní prvky v krajině. Nyní se situace otáčí.

Dále z české krajiny zmizely meze, mokřady, stromy, menší pole a podobně. Co je teď potřeba nejvíce?

Vše dohromady, nejvíce ale vodohospodářské prvky, které dokážou zadržet vodu. Tedy vodní nádrže, které jsou vzájemně propojené, mokřady, které dokážou vodu nasát jako houba a postupně ji uvolňovat v suchých obdobích. Krajinu jsme přeměnili do velkozrnné mozaiky s minimem mimolesní zeleně. Pokud se podíváme do sousedních států, uvidíme, že krajina může vypadat jinak. Pole nemusí mít 50 nebo 100 hektarů, ale třeba jen 10 či 20. Taková krajina odolá náporu, který přichází, mnohem lépe.

Další problém máme s půdou, která je ve špatném stavu a nedokáže vodu udržet. Kdy a proč nastal tento problém?

Začalo k tomu docházet okamžikem, kdy došlo k zestátnění půdy a kolektivizaci venkova. Sedlákům jsme vzali půdu, vytvořili jsme velké podniky. Lidé přestali hospodařit na svém, přestali se o půdu i krajinu dobře starat. Postupně do toho přicházely i nové trendy, takzvaná industrializace zemědělství. Přestal se vracet dostatek organické hmoty do půdy. Její struktura začala degradovat, k tomu se připojily velké mechanizační prostředky, které ji zatížily, a docházelo k jejímu zhutňování. Navíc když se hospodaří ve velkém, dochází i k tomu, že se agrotechnické práce provádějí v nevhodnou dobu, zatímco sedlák si vše ohlídal, věděl například, že horní část pole musí zorat a zasít třeba o 14 dní dřív než spodní…

Ale jak to nyní změnit? Je možné zemědělcům přikázat, aby se o půdu lépe starali?

Zemědělcům sice můžeme přikázat, aby se chovali k půdě lépe, ale lepší je pozitivní motivace prostřednictvím přímých dotací. Podmiňujeme je tzv. agroenvironmentálními standardy. Dáme najevo, že když zemědělec hospodaří správně, dostane finanční podporu. Otázkou je, zdali jsou všechna kritéria vhodně nastavena. Je třeba více akcentovat schopnost krajiny zadržet vodu.

Mohou pomoci i jednotlivci? Co bych měl udělat jako vlastník domu a zahrady?

Určitě ano, na svém pozemku můžeme udělat spoustu dobrého. Zahrada by měla být zelená, osázená stromy, je třeba zachytávat dešťovou vodu, okapy ji svést do jezírka a využívat ji například na zalévání zahrady. Klasický bazén toho neumí co dobře provedené koupací jezírko s vegetací. Do budoucna také není od věci zabývat se snižováním povrchové teploty objektů, zejména v případě nových budov s rovnými střechami, tzn. využívat zelené střechy a další možnosti moderního stavitelství.

Pokud žiji ve městě a zahradu nemám a chtěl bych pomoci třeba finančně, je nějaká smysluplná cesta, aby to nebyly zbytečně vyhozené peníze?

Existují nejrůznější nadace či spolky, které sbírají peníze, sází stromy ve volné krajině, revitalizují upravené vodní toky, dělají různé tůně či mokřady. Tímto způsobem, ať už prací či finančně je možné se zapojit do smysluplných aktivit. Neměly by být ale úplně živelné, je třeba se domluvit s vlastníkem pozemku, spojit se s odborníky. Pokud se například do sázení stromů pustíme vědomě a s odborným zázemím, může to mít mnohem větší efekt, než když budeme sázet náhodně. Například Ministerstvo životního prostředí organizuje akci 10 milionů stromů.

Co bych měl či mohl udělat jako starosta obce?

Starosta obce se musí postarat o to, aby obyvatelé měli dostatek pitné vody. Záleží na tom, v jaké situaci obec je, zdali má vodovod či studny. Pokud jsou to studny, je třeba vymýšlet plány a mít projekty na případné připojení na vodovod. Je totiž třeba mít včas záložní řešení. Druhá věc je informovat veřejnost či politickými kroky podporovat, aby lidé u svých domů dělali správná opatření. Určitě je důležité podpořit vznik vodních nádrží. Jednat se zemědělci i lesníky, aby jejich hospodaření bylo kultivované a odpovědné. Starostů, kteří jsou takto aktivní, přibývá, a to je moc dobře.

A pokud vás o podobnou radu požádá třeba hejtman s nabídkou – co mám udělat, abych pomohl –, co mu doporučíte?

Někteří hejtmani si to již uvědomují a také s námi, respektive s naším Centrem pro vodu, půdu a krajinu při ČZU spolupracují. Podepsali jsme několik memorand o spolupráci. Ta může mít různé podoby, od vzorových územních plánů přes pilotní projekty, jako je náš koncept tzv. chytré krajiny, až po vypracovávání generelů pro celý kraj, tedy systém opatření s cílem adaptovat krajinu.

Jaká je třeba investice do celého systému krajiny, aby se situace s vodou a vysycháním Česka rapidně nezhoršovala? V horizontu roku a třeba deseti let?

Spočítali jsme, že abychom začali klimatickou změnu dohánět, tak bychom měli investovat někde kolem 20–25 miliard ročně. Nejde to ale samozřejmě okamžitě. Je třeba se na tuto výši dostat postupně během čtyř, pěti let. Pro celou republiku by bylo vhodné v horizontu 20 či 30 let investovat 300 až 400 miliard do nádrží a nových vodohospodářských systémů v krajině.

 

Petr Sklenička (1964)

stojí v čele České zemědělské univerzity v Praze od února roku 2018, je emeritním děkanem Fakulty životního prostředí ČZU a profesorem v oboru Aplikovaná a krajinná ekologie. Je autorem více než 180 vědeckých publikací a řešitelem více než dvaceti výzkumných grantů. Specializuje se na ochranu krajiny a půdy z pohledu krajinně-ekologického, krajinně-architektonického, ekonomického i plánovacího. V roce 2018 založil Centrum pro vodu, půdu a krajinu při ČZU a stal se jeho hlavním koordinátorem.

 

text: Lucie Sošková, foto: Archiv ČZU

Článek vyšel v letním čísle časopisu Umění darovat, 2019.